Genderfuck

Nedávno se mi přihodila taková komická situace.

Šla jsem po chodníku v rodném vidlákově a naproti přes silnici seděl před domem jeden starý pán. Jako slušné děvče z vesnice jsem ho pozdravila. A on místo odpovědi vyřvával na celou dědinu: „Teda, mám dvoje bréle, ale nemůžu poznat, jestli to jde chlap, nebo ženská. Sakra, otoč se!“

Na to se nedalo reagovat jinak než to ignorovat a jít dál.

Je fakt, že jsem měla na sobě košili a glády, což nutně muselo slepému a hluchému dědkovi v jeho odumírajícím mozku nadělat řádný zmatek. Na druhou stranu, proč ne? Proč bych nutně měla být chlap, nebo ženská? Je to tak důležité? Proč se za každou cenu cpát do nějakých předpřipravených kolonek založených na stereotypech?

(K předsudkům typu: když jsem holka tak musím umět vařit, ale chlap nemusí, a jako holka nedokážu pokosit zahradu, to je přece práce pro chlapa, se vůbec nevyjadřuju. Tomu se jenom vysmívám.)

Už od malička jsem byla „problémový děcko“. A nikdy mě to tak docela nepřešlo. Mám svou hlavu a nehodlám se přizpůsobovat. Nedokážu dělat něco jenom proto, že se to ode mě očekává. Možná jsem tak trochu exot, možná mě baví provokovat a jít naschvál proti proudu a pozorovat udivené výrazy ostatních (zvlášť na návštěvách u příbuzných) a nemám chuť se někam škatulkovat.

Nejedná se však pouze o pubertální revoltu. Jde o to neschovávat se jenom proto, že se odlišuju, ale naopak vyjít ven a říct: podívejte se, jo, mám jinej názor nebo orientaci, ale tak to prostě je a vy s tím nemůžete udělat nic jinýho než to respektovat. Jenom proto, že se liším od většiny populace ještě neznamená, že na zbytek života zalezu do díry a budu se za to stydět. Není důvod zapírat svou přirozenost. Všichni nejsme stejní. Všichni se nemůžou napasovat do předem nalajnovaných šablon. Pravděpodobně si řeknete, že jsem homo-, trans- či jiný něco-sexuál, ale s tím si starosti nedělám.

„Miluju tě a je mi jedno, co máš mezi nohama,“ stálo na jednom queer plakátě. Připadalo mi to dokonalé. Nejde o sex. Můžu se vyspat i s někým, kdo mě nepřitahuje. Ale nemůžu si vybrat, do koho se zamiluju. To je to podstatné.

Myslím, že je to podobné jako být introvert v populaci, kde převažují extroverti, jako být levičák ve státě, kde vládne konzervativní pravice, jako být idealista ve společnosti upřednostňující pragmatismus. Takže si umím nejspíš představit, co to znamená patřit do nějaké menšiny.

Snažím se zjistit, kdo jsem a co je mi vlastní. Jako Hesseho Siddhártha musím objevit svoje já, a to nikoliv tak, že budu prozkoumávat nejrůznější směry a pak se jednoduše napasuju do jednoho, který je mi nejbližší. Musím se řídit svým vnitřním hlasem, svým instinktem, intuicí. To je jediný, co vím – „nevím co chci, ale vím jak toho dosáhnout“. Nechat věcem volný průběh a dělat to, co mi připadá přirozené. Musím odhodit všechny vrstvy, které se na mně usadily v důsledku výchovy ať už v rodině, ve škole nebo jako nános myšlení kultury, ve které žiju.

Budu tím, kým jsem. Ne tím, kým chci a už vůbec ne tím, kým by společnost nebo kdokoliv chtěl, abych byla. Nevím, proč bych měla někomu dávat tu výsadu, aby určoval normy či pravidla, podle kterých se budu řídit. Přetvařovat se, hrát si na něco, co nejsem nebo se chovat křečovitě ve snaze udělat dobrý dojem opravdu nefunguje. Není jiná možnost než chovat se tak, jak to cítím.

Takže dál budu nosit zablácený těžký boty, otrhaný džíny a košile a rozcuchaný vlasy. Protože to představuje odraz mýho duševního světa. A tomu dědovi a dalším lidem, co s tím mají problém, vzkážu jen jedno. Sorry, ale na tohle vám nemůžu odpovědět. Dělení na pohlaví mě totiž nezajímá.

Restart

Za toho půl roku od posledního příspěvku se stalo strašně moc věcí… není to tak, že bych se na blog vykašlala, spíš mám řadu rozdělaných článků, ale nedokážu se přimět k tomu, abych je dokončila. Tohle období bylo na můj vkus poněkud hektické a časově i jinak náročné. Ve škole jsem strávila nejvíc času za poslední dva roky (i 11 hodin v kuse) tudíž stavy, kdy jsem se musela jít vyzvracet pokaždé, když jsem otevřela něco souvisejícího se školou, a následný zánět dvanáctníku ve zkouškovém byl toho jenom logickým vyústěním a taky znamením, že je nutný zvolnit tempo, není potřeba dělat všechno na 120 % a přesto to lze zvládnout na áčko.

Z původního nadšení z protestů ve světě a posléze pak u nás jsem se stáhla spíš do sebe a uvědomila jsem si, že nemůžu „zachraňovat svět“, když mám co dělat sama se sebou. Toho nejpodstatnějšího se mi dosáhnout nepodařilo, získala jsem však mnoho jiných věcí, který jsem si dlouho přála.

Nejvýraznější změna je, že jsem se přestěhovala do vlastního. Přebývám nyní v malebném maloměstě na soutoku Svitavy a Křetínky, kde ptáci serou lidem na hlavu na každém kroku, kde stojí klášter, ve kterým dopujou starý lidi práškama a nachávají je chcípnout, kde zrušili kino a gymnázium. Aspoň že zvláštní škola tu funguje. A hlavně jsou zde dva bazary, takže jsem si konečně koupila gramofon – jak jinak než litovelskou Teslu.

Ještě se zde nachází zámek, kulturák, diskotéka a herna s nočním klubem. Takže mám o zábavu postaráno (a v případě nočního klubu i o práci). Ne že bych tam chodila, ale v noci pod oknama si člověk vyslechne kromě ožraleckého pokřikování taky různý lidský příběhy (jako kluk hádající se s holkou „seš hezká, ale děsně protivná…. jo, děvka, tos vystihla, jo, seš děvka…“)  a podobné veselé příhody.

Jinak je tu za mýma prosklenýma dveřma od bytu s obyčejnou klikou moc příjemné bydlení. Moji ukrajinští a vietnamští sousedé jsou v pohodě a předpokládám, že to zůstane v klidu i po tom, co se sem nastěhují romské rodiny z Cejlu a Bratislavské. Zkrátka multikulturní výchova v praxi.  A ostatní? Sice tu sem tam někdo někoho zabije – jako ti kluci, co narvali do holky flašku, a tak vykrvácela (nikoliv však hrdlem ale dnem napřed), ale mimoto se tu pohybují samí milí lidé – třeba chlap, co očuchával dámský prádlo na šatnách v práci nebo ten pán, co se válel opilý na chodníku před Penny a když jsem kolem něj procházela, tak jsem zaslechla jenom: „…zabiju a znásilním“. Doufejme, že v tomto pořadí.

Zatím tu okolí nemám moc prozkoumané. Když jsem se šla posledně projít a porozhlídnout, tak jsem došla akorát na hřbitov. Jak příznačné. Spojení se světem je celkem slušné až na to, že autobusy si jezdí kdy chtějí a na vlak to trvá 15 minut pěšky takovou periferní ulicí. Nebo se dá jít zkratkou, což je sice delší, ale zato horší cesta – úzká pěšina, kolem stromy a keře, ale není se čeho bát, není to úplně opuštěné, v těch místech přespávají bezdomovci.

Chtěla jsem se přestěhovat, abych měla klid a místo toho mi tu hrčí lednička ať spím, hraju na kytaru nebo si čtu. To se ovšem dá vyřešit jednoduše tím, že otevřu okna – ruch z ulice ji bezpečně přehluší. Chtěla jsem si byt zařídit v koloniálním stylu – nábytek z proutí a exotických dřevin, bílé závěsy, vázy, dřevěné vyřezávané sošky a obrázky slonů, žirav, černochů a tak… Místo toho mám červený koberec, zelenou sedačku s modrým přehozem a erární skříň z místní fabriky se štítkem „Tylex n.p. Letovice“, dar od soudruhů z národního podniku. Každé splněné přání je tak trochu deziluze.

Další důležitou věc představuje klavír, který jsem si nechala dovézt domů, což byl po téměř dvě desetiletí můj sen. Předválečná česká výroba, sem tam nějaká ta klávesa nezní, ale co by člověk nechtěl zadarmo. Teď ještě najít nějakého pohodového učitele.

A taky musím zmínit tu nejpohodovější brigádu na světě. Kdy jindy si může člověk v knihovně hodit nohy na stůl, pustit si nahlas raggajungle, číst si komiksy a ještě být za to placený jako za vědecký výzkum?

Ve vzduchu už je cítit chlad podzimu, pozoruju ranní mlhy kolem řeky, dny se nezadržitelně zkracují. Je nejvyšší čas využít posledních letních dní než zavládne zima a tma.

 Na závěr jeden citát od Kafky, který se mi hodně líbí:

Filosofie každodenního života

Plno lidí si stěžuje, že přijdou z práce/ze školy a sotva si odpočinou a vyřídí všechny povinnosti, tak už je večer a musí jít spát, aby další den mohli jít zase do práce a pořád takhle dokola. Nemají zkrátka čas na nic, co by je bavilo a z čeho by měli radost. Jenom koloběh povinností a nutného zla. A tímto způsobem jim protečou mezi prsty týdny, měsíce, roky a někdy i celý život. Kam to vlastně směřuje a jaký to má smysl? Je to skutečný problém, ale co s tím?

Teorie plynutí

Jak je známo, den se dělí na 3 osmihodinové části. Se spánkem je to celkem jasné, bez toho se neobejdeme. Práce (příp. škola) je taky samozřejmá, nějak se musíme živit. Pak je tady ovšem ještě jedna neméně důležitá část, kterou má ale spousta lidí tendenci ignorovat, a to je volný čas. V podstatě můžeme trávit volný čas 3 způsoby: 1. konzumováním médií (TV, rozhlas, počítače, noviny, časopisy,…) 2. sociální komunikací (přátelé, rodina,…) 3. záliby (aktivní činnosti – sport, hra na hud. nástroj, kreslení, psaní, čtení, hraní her,…). Existuje jistá teorie zvaná Flow. Přišel na ni jeden maďarský psycholog, který se zabýval hledáním lidského štěstí. Ačkoliv má tato teorie svůj původ v psychologii, je hodně zneužívaná v byznysu s cílem vytřískat z lidí co nejvyšší výkon tak, aby při tom ještě zůstali motivovaní, nadšení a plní optimismu. Flow je stav vědomí, kdy se plně soustředíme na danou činnost, jsme jí naprosto pohlcení, že ani nevnímáme okolí, nedokážeme se od ní odtrhnout, nevnímáme vlastní fyziologické potřeby (hlad, spánek apod.), ztrácíme pojem o čase. Můžeme ji zažít při již zmíněných koníčcích, při konverzaci s přáteli nebo i chatování na internetu. Flow není to samé co pocit štěstí. Štěstí se dostavuje i při nečinnosti, avšak flow zažíváme jen v průběhu aktivity, na kterou jsme tak soustředěni, že necítíme štěstí, to si uvědomujeme až zpětně. Důležité je, že flow se dostavuje pouze při oblíbených činnostech, na kterých se aktivně účastníme nikoli při „pasivitách“ jako je sledování TV nebo odpočinek. Knihy mají asi v tomto řažení zvláštní postavení protože teoreticky by měli patřit mezi média – dalo by se říct, že čtení je pasivní činnost, ale narozdíl od ostatních médií u čtení literatury zapojujeme abstraktní myšlení a představivost, takže se jedná o aktivní proces.

Dělníkova smrt

Otázkou je, proč lidi tráví tolik času pasivním konzumováním médií, když jim to nic nepřináší? Na jednu stranu je to pochopitelné. Třeba taková televize je nejlacinější zábava pro chudé lidi. Jako dělník přijdete po osmi až dvanáctihodinové šichtě domů a jediné, čeho jste schopni, je vyvalit se na gauč a pustit tu bednu s blikajícími obrázky a je vám jedno, jestli tam běží reklamy nebo nějaký stupidní americký seriál. Nemáte už sílu jít dělat ještě něco, co souvisí s pohybem nebo nějakou činnost, na kterou je potřeba se soustředit a zapojovat svoje schopnosti, když jste to teď v podstatě dělali půl dne v práci. Musím říct, že práce dělníka je skutečné vymývání mozků. Dělníci tvoří masy snadno ovlivnitelných lidí, protože prostě už nemají energii věnovat se ještě něčemu aktivně po pracovní době. Záliby taky něco stojí a nemůžete přece utrácet peníze, které nemáte. Je to problém, ale velkou měrou spočívá taky v lenosti lidí. Je prostě jednodušší zapnout televizi nebo jít do hospody než se věnovat nějaké kreativní či intelektuální činnosti. Jak je to u lidí z ze střední a vyšší socioekonomické vrstvy to nevím, protože k nim nepatřím, ale řekla bych, že když někdo vydělává desítky až stovky tisíc měsíčně, dokáže nejspíš využít svůj čas efektivněji, protože má zkrátka víc možností.

Co změnit?

Myslím si však, že každý by měl na sobě přinejmenším v rámci svých možností zapracovat a najít aspoň něco, co se dá na jeho životním stylu zlepšit. Tak například vystřihnout všechny věci, které nás nebaví a ani nejsou nezbytně nutné. Určitě najdete řadu věcí, který se dají vyřadit ze zaběhnutého denního kolotoče. Dělalat to, co jsme chtěli, když nám bylo 10, 15, 17 atd., ale vykašlali jsme se na to a zapomněli na to. Nikdy není pozdě začít, i kdyby vám je třeba 70 let. Věnovat se tomu, co mě baví. Dělat to, co chci. Nemáte čas? Jasný, nikdy na nic není čas, jde o to si ho udělat  a vykašlat se na to, co není podstatné. Nedělat to, co nechci jenom proto, že mi to přináší materiální zisk. Jestli něco vykonáváte jenom kvůli penězům, tak vás to brzo zničí. Samozřejmě jsou tu věci, které nesnášíme ale nedají se škrtnout. Trávník se musí posekat, nádobí umýt atd. I v těchto případech se doporučuje plně se na danou činnost soustředit, ačkoliv k tomu přistupujeme s odporem.

Metoda vzorkování

Abyste vůbec zjistili, co vás baví a co ne, z čeho máte dobrý pocit a co se vám naopak protiví (pokud v tom nemáte úplně jasno) je vhodné provádět vlastní vzorkovací metodu. Spočívá v tom, že si budete v určitých pravidelných intervalech zapisovat, kde se zrovna nacházíte, s kým, co děláte a s tím spojené pocity a myšlenky. Doporučuje se také vést si deník nebo se večer zamyslet o proběhlém dni a zhodnotit, které situace mi přinesly největší uspokojení. Přitom nezáleží na výsledku, ale na pocitu během dané aktivity. Pak lze uspřádat den tak, aby obsahoval více přínosných činností. Je třeba však brát v úvahu, že flow může být zneužito, jelikož např. vandalismus, krádeže či válečné zločiny jsou často motivovány podobným stavem vědomí. Podstatné je stanovovat si cíle, které neohrožují společnost.

Role náboženství

V každodenním životě má (nebo mělo by mít) své místo i náboženské přesvědčení. Náboženství je v současnosti opovrhováno jako přežitek minulosti, kdy ještě nebyla věda na takové úrovni, aby mohla vysvětlit řadu jevů, které lidé připisovali bohům. Málokdo si však uvědomuje, že náboženství zachovalo důležité poznatky o tom, jaký má být život, aby měl smysl.

Například podle judaismu je smyslem života dodržovat boží Zákon. To zní v dnešní době jistě směšně a archaicky. Já to ale chápu tak, že když člověk dodržuje Zákon, tak to jeho životu dává smysl. Když se člověk řídí určitými pravidly, o kterých je přesvědčen, že jsou správná, dá svému životu řád, určitou formu, tvar, jeho existence není prázdná ani zbytečná.

Někdo třeba řekne, že náboženství je jen snůška nesmyslů a že by tomu chtěl věřit, ale prostě nemůže. Když se podívám na víru čistě pragmaticky, tak pravdivé je přece to, co je užitečné. A víra je jednoznačně pro jednotlivce užitečná. Víra tedy je pravdivá ať už odpovídá vědeckým výzkumům nebo ne. Navíc všechno věda poznat nemůže. Jak píše Isaac Asimov v jedné ze svých knih: „…existují věci, které věda nedokáže změřit. Co je to krása, dobrota, umění, láska nebo Bůh? Věčně budeme tápat na hranicích nepoznatelna a snažit se pochopit nepochopitelné. To právě z nás dělá lidi.“

Jako Kafka před Proměnou

Samozřejmě je můžete na tohle všechno vykašlat a jenom spát a žrát a vegetovat, nebo si extrémně užívat života v dekadentním stylu „sex, drogy a rockenroll“, pokud z toho máte radost. Důležitý je ten pocit, že to, co dělám, jak žiju, je správné, jsem tak spokojená a vyhovuje mi to. Jestli ne, je potřeba se nad tím stavem zamyslet a začít něco dělat dřív, než vám bude 30 let a objeví se ve vašem bytě dva podivní chlápci s tím, že jste obviněni a bude proti vám vedeno soudní řízení, jako se to stalo Josefu K. v knize Proces Franze Kafky. Nebo se jednou ráno probudíte v posteli v podobě brouka jako Řehoř Samsa v Proměně. Josef K. (i Řehoř Samsa) žil jenom pro svou práci a plnění povinností pro něj bylo bodem číslo jedna. Neměl rodiče, ženu, děti, přátele… nikoho, koho by miloval. Měl sice milenku, za kterou docházel, ale to byla spíš prostitutka. Neprojevoval žádné emoce, neudržoval žádné vztahy. Neuctíval ani nic, co by převyšovalo rámec jeho světa. Nejpůsobivější je scéna v chrámu, kdy kněz vypráví Josefu K. symbolický příběh, navíc ještě v prostředí tak magickém jako je Svatovítská katedrála, ale jediné co K. zajímá je jeho pracovní schůzka, nedokáže se oprostit od praktických záležitostí a ani na chvíli na sebe nechat působit něco transcendentního. Kněz mu tedy řekne, že ho propouší, může jít. K. ovšem odpovídá: „V té tmě se však sám nevyznám…“

Zrátka jednoho dne na vás může přijít jakási „Karma policie“, jako v té písni od Radiohead, která zatkne člověka za to, že udělal něco špatně.