Po téměř dvou měsících jsem se rozhodla (v rámci prokrastinace) oprášit svůj blog. A vidím, že si to tu mezitím žilo svým vlastním životem. To je dobře. Ale teď už k věci.
Vždycky mě tak nějak zajímala psychologie – studium lidské duše… A nejpozoruhodnější mi na ní připadají právě různé patologické stavy, duševní nemoci a poruchy. Zrovna čtu knížku s názvem Sociální fobie od Jana Praška. Ale lhala bych, kdybych řekla, že jsem si ji vybrala jenom ze zájmu.
Příčiny a projevy
Sociální fobie je neuróza, která se řadí mezi úzkostné poruchy. Projevuje se strachem a extrémní nervozitou v přítomnosti jiných lidí. Vyvolává tělesné projevy jako červenání se, třes rukou, pocity na zvracení, průjmy, bušení srdce, pocení, potíže s dechem, svalové napětí nebo ochablost, závratě. Postižená osoba se obává styku s lidmi, zkoumavých pohledů jiných osob, rozpaků, ponížení, znemožnění, výsměchu. Má strach být středem pozornosti a z toho, že se bude nepřirozeně chovat. Bojí se jíst před lidmi, psát na veřejnosti, telefonovat, mluvit před skupinou a před autoritou. Neumí navázat konverzaci a udržovat ji, říct ne a požádat o to, co potřebuje. Jde také o strach z odmítnutí, kritiky nebo hodnocení druhými. Z těchto a dalších důvodů se vyhýbá sociálním situacím (případně mlčí, mluví tichým hlasem, zadrhává se apod.), nechodí mezi lidi a odmítá pozvání do společnosti, což může vést až k úplné sociální izolaci. Každé vyhnutí vede ke krátkodobé úlevě, což směřuje k posílení tohoto chování a vzniká přecitlivělost na sociální situace. Sociální fobii také udržuje lítost okolí, sebelítost a zabezpečovací chování.
Mezi typické důsledky patří problémy se studiem (zkoušky, jít s přáteli do hospody nebo na večírek) i se zaměstnáním (pohovory, schůze, telefonáty, neformální zábava s kolegy). Sociální fobie může být zaměřená na určité konkrétní situace (např. mluvit na veřejnosti, setkat se s neznámým člověkem), nebo se může týkat úplně všech sociálních situací mimo rodinu. Je spojená s nízkým sebevědomím. Největší problém pochopitelně nastává v intimním životě, kdy se člověk se sociální fobií vyhýbá sexu a všemu, co by k tomu mohlo vést. Okolí si pak myslí, že je třeba impotent/frigidní, homosexuál, asexuál a kdoví co ještě, aniž by někoho napadlo, že se jedná o takovou „banalitu“ jako je sociální úzkost.
Sociální fobie postihuje asi 3 % populace. Jsou k ní i dědičné předpoklady. Velký vliv má vývoj v dětství a v dospívání. Taky se může projevit po nějakém traumatu, ale častěji po menších a častých neúspěších. Někteří lidé jí trpí jen v určitém období života, avšak jsou i tací, kteří s ní žijí celý život. Vyskytuje se u mužů i u žen jakéhokoliv socioekonomického postavení. Někteří jedinci se sociální fobií mají sklony k alkoholismu a drogové závislosti, protože jim tyto látky pomáhají se uvolnit. U postižených osob se časteji vyskytují depresivní nálady, myšlenky na smrt a pokusy o sebevraždu. Hodně lidí, kteří s touto poruchou žijí od útlého dětství, si myslí, že je sociální úzkost součást jejich povahy, ale není to pravda. Sociální fobie je duševní porucha, která se dá poměrně snadno odstranit.
Silně zde působí také biologické faktory. Zde si dovolím citovat z výše zmíněné knihy Jána Praška: „Dispozice k celkově zvýšenému napětí mohou být vrozené. (…) u jedinců trpících sociální fobií dochází v některých oblastech mozku k úbytku hladiny neurotransmiterů (chemických látek, které přenášejí nervový signál mezi jednotlivými buňkami) a následně k omezenému převodu informací (například v oblastech, které souvisí s „vnitřním odměňováním“, tedy s pocity, že se mi něco povedlo, spokojenosti se sebou, radosti, a v oblastech, které zprostředkují pocity bezpečí), a naopak v jiných oblastech jsou mozkové buňky nadměrně vybuzeny (v oblastech, které odpovídají spouštění poplachové reakce). (…) U sociální fobie jsou hodně studovány zejména 3 neurotransmitery – serotonin, noradrenalin a dopamin. Sociální fobie je spojena s nedostatkem serotoninu a dopaminu a relativním nadbytkem noradrenalinu na některých nervových spojeních. Tyto změny pak mohou působit jako setrvačník úzkosti.“ Podobně je to i u dalších úzkostných poruch nebo u deprese.
Léčba
Sociální fobie se dá léčit dvěma způsoby. Pomocí léků nebo kognitivně-behaviorální terapie, ideálně kombinací obou. Úspěšnost léčby se pohybuje kolem 70-80 %. Zázraky podle mého názoru nelze očekávat, protože jestli jste melancholik-introvert, tak z vás nikdo komunikativního optimistického sangvinika-extroverta neudělá a i po úspěšné léčbě budete nejspíš vyhledávat samotu. Ale jde hlavně o to, zbavit se úzkosti a změnit způsob myšlení.
Pokud jde o farmakoterapii, tak se příliš nehodí anxiolytika (léky na snížení úzkosti) jako Diazepam, Neurol nebo Xanax. Mají jen dočasný účinek a jsou návykové. Lepší jsou benzodiazepiny (např. alprazolam), ale nejvhodnější jsou antidepresiva (moclobemid, paroxetin, venlafaxin, bupropion a další). Umožňují lepší přenos v neurotransmiterových systémech mozku. Zlepšení se projevuje nejdřív po dvou měsících, ale antidepresiva je třeba brát dlouhodobě, 1 rok i déle, aby se nemoc nevrátila.
Druhou metodou je skupinová psychoterapie. Zde se se lidé se sociální fobií učí mluvit před ostatními a osvojují si sociální dovednosti. Obávaným situacím je třeba vystavovat se postupně, začít lehčími a propracovávat se k těm nejtěžším. Důležité je také změnit způsob myšlení. Problém nepředstavují ani tak samotné sociální situace, ale to, jak je vnímáme. Postiženou osobu napadají automatické myšlenky, které si mnohdy ani neuvědomuje a považuje je za skutečnost, i když je to jen její interpretace. Je tedy třeba se naučit identifikovat automatické myšlenky, rozeznávat je od událostí, jak se skutečně staly a od svých emocí. Doporučuje se zapisovat si automatické myšlenky a to, nakolik jim věřím před tou událostí, během ní a poté (např. nejsem schopen situaci vydržet: před – 90%, během – 80%, poté – 0%). Člověk si uvědomí, že úzkost tak jako tak nakonec postupně klesne a už tato skutečnost by mu měla pomoci. Automatické myšlenky se mají zaznamenávat denně, zapisovat se má každá situace, s ní spojená myšlenka a důsledky, které vyvolala (emoce, tělesné reakce, chování). Nevím, jestli to k něčemu je, ale aspoň si to člověk tak nějak ujasní a lépe pochopí, co a proč dělá. Postupně se má pacient naučit diskutovat s automatickými myšlenkami (co svědčí pro a co proti, jiná vysvětlení), přerámovat danou situaci (najít rozumnou, pravdivější odpověď) a vymyslet alternativní řešení dané situace (jak se zachovám příště). Další důležitou součástí léčby je naučit se komunikovat. Lidem postiženým sociální fobií chybí i základní sociální dovednosti, neumí naslouchat, vyjadřovat svoje pocity, navazovat, udržovat a ukončovat konverzaci, podávat a přijímat kritiku, požádat o laskavost atd. To se ale nenaučíte přečtením nějaké knížky. Je nutné přihlásit se do skupinové terapie.
Zdravotnická péče, nebo zdravotnický průmysl?
Zde si taky si nemůžu odpustit jednu kritickou poznámku k našemu zdravotnictví. Pokud máte nějaké takové problémy, tak se objednejte rovnou k psychoterapeutovi, nemá smysl jít nejdřív k praktickýmu lékaři s tím, že vám poradí a třeba vás tam pošle. Dneska už není problém najít si přes internet psychologa, který bude odpovídat vašim požadavkům. Tuto léčbu nehradí pojišťovna, a tak si ji musíte celou zaplatit sami. Ceny se pohybují kolem 250 Kč za 1 sezení (ale jsou i slevy např. pro studenty). Co mi však vadí mnohem víc je to, že když přijdete k praktickýmu doktorovi s tím, že je vám často špatně a zažíváte takové stavy, že to s váma občas i sekne na veřejnosti, tak vám sice udělají různá vyšetření, ale jediné, co zjistí, jsou projevy něčeho. Pak vám nasadí nějaké patáky na potlačení těch příznaků nebo dokonce prášky na uklidnění. To je ale všechno k ničemu. Nikdo se vás už neptá, zda ty stavy prožíváte i doma nebo jen na veřejnosti, nikdo nehledá žádné souvislosti a řeší jenom důsledky, nikoliv příčiny. Jak vám je se doktor zeptá, jenom aby měl co napsat do vaší karty. Člověk je degradován na pouhé zboží – přijmout, zpracovat, zabalit a poslat pryč. Jako kdyby vám řekli: tady máte nějaké prášky, abyste neřekla, že na vás úplně kašleme, zaplaťte a vypadněte, za váma čeká ještě spousta dalších platících zákazníků. Doktoři už jsou jenom od toho, aby vybírali poplatky, ne aby léčili. Vadí mi, že nepřistupují k pacientům komplexně a vždycky se soustředí jenom na 1 problém, když všechno očividně souvisí se vším. Většina nemocí pochází z duševního stavu, a myslím si, že to je hlavní věc, kterou by doktor měl řešit. Měl by se zabývat tím, jak pacient žije, v jakém prostředí, jaké pocity prožívá, protože jedině tak může podle mě nasadit správou léčbu. Doktor by neměl být jenom veterinář pro lidi. Duše představuje nejenom samozřejmou součást osobnosti, ale podle mýho názoru dokonce i tu důležitější část. Proto si myslím, že by každý člověk měl mít svýho psychologa, rozhodně to není žádná ostuda a neznamená to, že je magor. Stejně tak jako chodí k různým specialistům jako např. k zubaři, tak by měl chodit i k psychologovi. Nechápu, proč se to pořád opomíjí, všichni se zabývají jenom tělesnou schránkou a nikoho nezajímá, co je uvnitř.
Steppenwolf
S tímto tématem souvisí ještě jedna věc. Před několika měsíci jsem četla knihu Stepní vlk od Hermana Hesse. Nemůžu říct, že jsem se v tom našla úplně, protože se nijak nevyžívám v extrémech – v bolesti ani ve slastech. Pokud mám být upřímná, tak můj životní styl spíš připomíná tu spokojenou nudu, která je popsaná hned na začátku a kterou Harry tak kritizuje, ale jisté shodné rysy se tam přece jen najdou. Harry je téměř chorobný samotář, nevyhledává společnost, spíš se jí straní. Z povzdálí obdivuje lidi, kteří žijí spořádaným rodinným životem, zkrátka tak, jak by to mělo vypadat. Přespříliš se věnuje svému vnitřnímu světu, studuje různé knihy, obdivuje literaturu a klasickou hudbu. Soustředí se jenom na jakýsi vyšší styl – studium, četba, vlastní romantické ideály, které jsou v kontrastu s měšťáckou společností. Opovrhuje nízkými věcmi jako je populární hudba (v té době jazz) a tancem (foxtrot, one step). A přitom si neuvědomuje, že právě tohle potřebuje, najít rovnováhu mezi svým vnitřním světem a společností.
Je to přecitlivělý jedinec, kterého dokáže rozhodit i sebemenší maličkost. Nerozumí si s lidmi, chybí mu některé sociální dovednosti. Vypadá jako podivín. Často přemýšlí o sebevraždě, a tak není divu, že po jedné nepodařené večeři, která ho značně emocionálně rozrušila, se chtěl zabít. Do toho ale vstoupilo něco (nebo spíš někdo), co by J.R.R. Tolkien označil za eukatastrofu neboli náhlý neočekávaný obrat k dobru. Harry potkává Hermínu – své duchovní dvojče. Hermína žije jako luxusní prostitutka, je naprostým opakem Harryho, ale přesto mají společného víc, než by se zdálo. S pomocí Hermíny začíná Harry žít jako normální člověk. Začíná dělat všechny ty věci, které opomíjel a zavrhoval, které by sám nikdy nezvládl, ale které člověk potřebuje, aby se cítil šťastný. Hermína ho vodí do společnosti a do lokálů, do kterých by předtím nikdy nevlezl, nutí ho seznamovat se s lidmi, učí ho tančit, najde mu milenku…
Tak kniha má samozřejmě ještě více rovin, ale teď se chci zaměřit jenom na to, co souvisí s mým tématem. Myslím, že tohle je přesně to, co člověk se sociální fobií potřebuje. Může brát antidepresiva, chodit na terapii, ale všechno to bude k ničemu, pokud nenajde nějakou spřízněnou duši, která o něm ví všechno, aniž by jí to musel říkat, která si ho vezme na starost, popostrčí ho i do věcí, do kterých se mu moc nechce, ačkoliv si uvědomuje, že jsou důležité a naučí ho všechno to, co je pro ostatní lidi samozřejmé, ale co sám neovládá…
Taky je zajímavá ta část, která se odehrává v „Magickém divadle“, kde Harry mj. prožívá znovu některé okamžiky života, ale ty se vyvíjí jinak než ve skutečnosti. Vyvíjí se tak, jak by si on tehdy přál, třebaže k tomu nedošlo. Setkává se mimo jiné se všemi ženami, které ho přitahovaly, ale on nedokázal udělat první krok, využít příležitosti, nebo to zkrátka vždycky nějak podělal. To je věc, která mě mučí nejvíc. Všechny ty promarněné příležitosti, ať už se to týká jakýchkoli vztahů. Na jednu stranu je povzbuzující vědět, že ta fobie není součást mé povahy, ale je to porucha, která se dá léčit, na druhou stranu je neskutečně skličující fakt, že jde právě o tu poruchu, která se dá více méně snadno odstranit, takže všechny ty životní možnosti byly promarněny naprosto zbytečně. Člověk může prožívat Magické divadlo ve svých představách, snech, nebo za pomoci různých patáčků, sušených bylinek a podobně, ale všechno je to marné, protože minulost změnit nelze. S čím se pohnout dá je samozřejmě budoucnost, ale já vím, že takových promarněných šancí bude ještě hodně, protože věci nejde změnit hned ze dne na den, i když by si to člověk přál.
METUS MORTIS 